„Můžeme dnes pokládat za prokázané, že v motivaci lidského rodičovství se uplatňují i síly psychologické a společenské, které umožňují přijetí ne-vlastního dítěte. Vedle rodičovství biologického je tu tedy i rodičovství psychologické. Jedno druhé rozhodně nevylučuje, velkou většinou jdou dokonce spolu ruku v ruce. Jsou ale případy rodičovství jen biologického (bez psychologického), to když vlastní rodiče k vlastnímu dítěti nic necítí a opouštějí je, a jsou případy rodičovství jen psychologického (bez biologického), to když cizí lidé přijímají cizí dítě za své. Zvlášť zdůrazňuji ono slovíčko přijímají, neboť právě ono nás dále povede k rodičovství, které můžeme nazvat rodičovstvím pravým, opravdovým, skutečným.“
Zdeněk Matějček, Osvojení a pěstounská péče, 2002
Rodina je primární společenská skupina osob, které spojují nejrůznější vztahy. Společností je rodina neustále ovlivňována a formována. Aby rodina všem požadavkům dostála a dala smysl své existenci, musí plnit řadu úkolů a funkcí, které jsou důležité pro život člověka ve společnosti. Jedním z jejích hlavních poslání je poskytovat svým členům ochranu, a to zvláště v obdobích, kdy nejsou schopni se o sebe postarat. Pro dítě má rodina nezastupitelný význam. Dítě se do ní rodí a primárně právě v ní získává bezpečný prostor – domov – místo, ve kterém se může svobodně pohybovat a rozvíjet. Rodina je také první, kdo dítěti určuje pevné a spolehlivé hranice tak, aby se dítě v záplavě všech možností neztratilo a získalo potřebný pocit jistoty. Prostřednictvím rodiny si dítě uvědomuje své místo a svou roli ve společnosti. Rodina má rozhodující vliv na celkový rozvoj osobnosti dítěte. Zvláště nejranější dětství je obdobím nejcitlivějším, kdy vliv rodiny má největší dopad na celý další život dítěte.
Rodina, sociální vztahy v ní a způsob výchovy jsou pro dítě zázemím, ze kterého bude vycházet při vytváření dalších vztahů se svým okolím. Tyto poznatky jsou dnes již nejen obecnou zkušeností, ale v současné době jsou také prověřeny řadou výzkumů zabývajících se faktory, které významně ovlivňují rané období dítěte (Matějček et al., 1997[1]; Perry, 2002[2]).
„Dítě má vyrůstat v prostředí citově vřelém (přijímajícím) a stálém. I ve vlastní (biologické) rodině musí být dítě ,svými lidmi‘ citově přijato, aby se mohlo psychicky dobře vyvíjet. ,Přijetí dítěte‘ je základnou pro budování jeho životní jistoty – naopak nestálost prostředí jeho životní jistotu podlamuje.
Dospělí mají tytéž základní psychické potřeby jako děti. Tyto potřeby dospělých jsou z velké části naplňovány právě soužitím s dětmi.
Zájem dítěte se následkem toho shoduje se zájmem dospělých, kteří je za své psychicky přijímají. Není-li zájem dítěte z nějakého důvodu ve shodě se zájmem dospělých, má zájem dítěte přednost při jakémkoliv rozhodování o současných či budoucích podmínkách jeho života.“
Zdeněk Matějček, 2002
Důvody, pro které se dítě ocitá mimo své rodinné zázemí, mohou být různé, uvádíme některé příklady, ale často se tyto důvody vzájemně prolínají.
Rodiče se o své dítě starat nechtějí
Jedná se o situace, kdy se rodičovský pud u některých jedinců buď vůbec neprobudil, nebo selhal, ať již k tomu vedly jakékoliv důvody, či je zájem rodičů o dítě hostilní, kdy příčinou může být porucha jejich osobnosti. Poměrně často se však také setkáváme s případy, kdy narození dítěte se stává pro jeho rodiče tak složitou situací, které, pro svou nezralost a neschopnost poradit si s vlastním životem, neumějí čelit. V těchto případech pak rodiče přistupují často k opuštění dítěte.
Rodiče se o své dítě starat nemohou
Rodiče zemřeli nebo jsou to rodiče, kteří se o své dítě starat chtějí, ale brání jim v tom překážka, jakou může být např. jejich onemocnění, invalidita, hospitalizace, vazba, výkon trestu, ale také např. nepříznivý zdravotní stav dítěte, který neumožňuje pečovat o dítě v domácím prostředí, apod.
Rodiče se o své děti starat neumějí
Zpravidla se jedná o děti zanedbávané, o děti týrané, zneužívané, ohrožené výchovou a péčí svých rodičů, jež nejsou schopni si k dítěti vytvořit citový vztah a nejsou ani schopni přijmout společenské normy. Příčinou bývá často patologie osobnosti rodičů. Tyto děti mohou být ohroženy i na životě.
Není-li v krátké době možný návrat dítěte do vlastní rodiny, je nutné hledat dlouhodobější či trvalé řešení jeho situace. Tím se pak stává svěření dítěte do pěstounské či poručenské péče nebo osvojení.
Chceme-li dobře porozumět specifickým potřebám dětí v náhradní rodinné péči, je třeba se nejprve seznámit se základními potřebami dětí, které nejlépe vystihuje schéma z „dílny“ Pražské školy (Langmeier a Matějček, 1974)[3].
Potřeba stimulace, tj. náležitého přívodu podnětů co do množství, kvality a proměnlivosti. Uspokojení této potřeby vede organismus k aktivitě.
Potřeba smysluplného světa. Mají-li se z jednotlivých podnětů stát poznatky a zkušenosti, musí být v těchto podnětech nějaký řád, smysl. Uspokojení této potřeby umožňuje dítěti učit se, nabývat zkušeností, přizpůsobovat se životním podmínkám, osvojovat si účelně pracovní postupy i strategie společenského chování aj.
Potřeba životní jistoty. Uspokojení této potřeby zbavuje člověka úzkosti, dodává mu pocit bezpečí a umožňuje mu cílevědomou aktivitu poznávací, pracovní, společenskou. Je naplňována především v mezilidských citových vztazích.
Potřeba pozitivní identity, vlastního „já“, znamená pozitivní přijetí sama sebe a své společenské hodnoty. Opakem identity je anonymita. Patřičná sebeúcta i patřičné sebevědomí jsou podmínkou uspokojivého zařazení ve společnosti.
Potřeba otevřené budoucnosti, naděje a životní perspektivy. Umožňuje uspokojivé prožívání osobního běhu života. Ztráta životní perspektivy (uzavřená budoucnost) vede k zoufalství.
Dítě, které se ocitá v nové náhradní rodině, si s sebou přináší svou minulost, své životní zkušenosti a zážitky. Je to dítě, jehož základní psychické potřeby nebyly uspokojované dostatečnou měrou. Toto dítě nemělo možnost si vytvořit tolik potřebné pevné citové pouto k jedné osobě, neví, co je to rodina, domov. Je to dítě, které většinou vystřídalo různá výchovná prostředí a prošlo rukama různých vychovatelů, nepoznalo pocit bezpečí a jistoty, naopak většinou prožívalo vnitřní nejistotu a strach. Tyto negativní zkušenosti vedly k tomu, že se postupně odnaučilo dávat najevo své pocity, přestalo se o své potřeby hlásit normálním způsobem, komunikace s okolním světem se tak pro ně stala problematickou. Toto dítě nerozumí své minulosti a netuší, kam směřuje, jaká je jeho budoucnost. Svět okolo sebe nechápe. Doposud žilo většinou v prostředí citově i podnětově chudém, proto jeho psychomotorický vývoj je nerovnoměrný a značně zaostává za vývojem svých vrstevníků vychovávaných v běžných fungujících rodinách.
U těchto dětí mluvíme o psychické deprivaci, poruše vzniku citové vazby a oslabené identitě.
Primárním předpokladem úspěšnosti náhradní rodinné péče je umění a dovednost náhradních rodičů vcítit se do situace dítěte. Jen tak lze porozumět jeho potřebám a jen tak lze nalézt cestu ke zmírnění následků toho, co dítě dosud zažilo.
V prvé řadě je třeba, aby došlo k pevnému citovému připoutání k nové rodině. Pokud se dítěti od všech jejích členů dostává vřelého přijetí a pochopení, pak je to velmi dobrý začátek. Dítě potřebuje bezpečné prostředí a pevné hranice, jen tak může nabýt pocitu vnitřní jistoty a pocitu, že se má na koho spolehnout, že okolní svět má svůj pevný řád.
Nelehkým úkolem náhradních rodičů je také podpora a budování identity u oslabeného sebevědomí dítěte. Zvláštní pozornost pak vyžaduje také přijetí dítěte jiného etnika či dítěte se zdravotním handicapem, které vyžaduje speciální přístup. Svá specifika má i přijímání sourozenců či dětí školního věku.
Právě na tyto náročné úkoly, které náhradní rodičovství provází, jsou zájemci o tuto formu péče připravováni v přípravných kurzech pro budoucí náhradní rodiče.
Děti jiného etnika
Nejčastěji se u nás jedná o děti romské a vietnamské. Z přijetí dětí zejména romského původu panují mezi žadateli značné obavy. V některých případech se týkají připisované „temperamentní“ povahy, častěji však jde o strach z toho, zda etnicky odlišné dítě přijme širší rodina a okolí. Někteří žadatelé naopak zvažují přijmout romské či tzv. poloromské dítě z důvodu, aby si zkrátili dobu čekání. Přijmeme‑li do rodiny etnicky odlišné dítě, měli bychom pracovat na budování jeho identity a přijetí své odlišnosti. Rovněž tak musíme počítat s reakcemi okolí, pro něž se také my stáváme etnicky smíšenou rodinou. Uvědomte si však, že prakticky neexistuje poloromské dítě bez neviditelných znaků jiného etnika, jak je někdy požadováno.
Stejně jako o minulosti dítěte a rodičích, s etnicky odlišným dítětem musíme být od začátku připraveni mluvit o jeho původu a začlenit je přirozeně do jeho osobní identity. K tomu nám velmi pomůže, máme-li dostatek vědomostí o kultuře, z níž k nám přichází. Dobrou radou je, najít si z ní „to své“, co se nám osobně líbí, ať už je to hudba, řeč, pohádky, krásy země, původ či kulturní zvyky. V ideálním případě se nám podaří nalézt přátelství s rodinou stejné kultury nebo je velmi prospěšné, aby dítě mělo možnost pravidelně se setkávat s dalšími dětmi téhož původu. Využijte možností, které nabízejí některé organizace pracující v oblasti náhradní rodinné péče: kluby pěstounských/adoptivních rodin, vzdělávací semináře, společné prázdninové pobyty.
Krajské úřady a ministerstvo práce a sociálních věcí vedou evidence dětí, pro které je vhodné osvojení nebo svěření do pěstounské péče.[4]
Proces zařazování do evidence dětí
u dětí se při zařazování do evidence posuzuje:
Spisovou dokumentaci dítěte, pro něž je třeba zprostředkovat osvojení nebo pěstounskou péči, zakládá obecní úřad obce s rozšířenou působností.
Spisová dokumentace o dítěti obsahuje:
a) osobní údaje dítěte;
b) doklad o státním občanství, o povolení k trvalému pobytu na území České republiky nebo o hlášení k pobytu na území České republiky po dobu nejméně 90 dnů podle zvláštního právního předpisu upravujícího pobyt cizinců na území České republiky nebo doklad o oprávnění trvale pobývat na území České republiky podle zvláštního právního předpisu anebo doklad o podání žádosti na zahájení řízení o udělení azylu;
c) údaje o sociálních poměrech dítěte, jeho rodičů, sourozenců, popřípadě prarodičů;
d) doklad, že dítě splňuje podmínky pro osvojení podle zvláštního právního předpisu;
e) rozhodnutí příslušných orgánů o výchově dítěte, bylo-li vydáno;
f) zprávu o zdravotním stavu a vývoji dítěte.
Obecní úřad obce s rozšířenou působností neprodleně postupuje zkompletovanou spisovou dokumentaci dítěte ke zprostředkování osvojení nebo pěstounské péče na krajský úřad k dalším krokům.
Do evidence dětí pro zprostředkování náhradní rodinné péče by se měly již podle dnešního právního stavu dostávat i děti, které jsou dosud ve vlastní rodině nebo v péči jiných osob, kterým dítě svěřili rodiče, ale které nemohou o dítě pečovat delší dobu.
Jde o případy, kdy soud řeší situaci dítěte a nenajde-li v blízkosti dítěte vhodnou osobu, obrací se na orgány sociálně-právní ochrany s dotazem, zda by se v evidenci osob, které mají zájem o zprostředkování náhradní rodinné péče, nenašla osoba vhodná pro dítě, jehož osud soud právě řeší. Teprve poté, když dítě nelze umístit do náhradní rodinné péče, se řeší umístění dítěte do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc a poté teprve přichází na řadu ústavní výchova.
Praktický postup je většinou stále ještě takový, že nejprve je dítěti nařízena ústavní výchova a pak se za stávající praxe velmi dlouho posuzuje zejména zdravotní stav dítěte a také to, který institut náhradní rodinné péče je pro dítě vhodný. Teprve poté se dítě zařadí do evidence dětí pro zprostředkování náhradní rodinné péče. Tuto skutečnost potvrzují rozdílné počty dětí s nařízenou ústavní výchovou a dětí v evidenci pro zprostředkování náhradní rodinné péče (asi 9 tisíc dětí má nařízenou ústavní výchovu, ale pouze 1 tisíc dětí je v evidencích dětí, pro které se hledá náhradní rodina, stav v roce 2010, zdroj MPSV).
[1] MATĚJČEK, Z., BUBLEOVÁ, V., KOVAŘÍK, J.: Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace. Praha: Psychiatrické centrum Praha, 1997. 69 s.
[2] Perry, B. D.: Childhood Experience and the Expression of Genetic Potential: What Childhood Neglect Tells Us About Nature and Nurture. Huston, TX, USA, 2002.
[3] LANGMEIER, J., MATĚJČEK, Z.: Psychická deprivace v dětství. Praha: Avicenum, 1974.
[4] Zákon o sociálně-právní ochraně dětí používá nepřesnou formulaci „vyhledávání dětí vhodných k osvojení nebo ke svěření do pěstounské péče“.