Náhradní rodinná péče

V současné době systém náhradní rodinné péče pouze ojediněle řeší případy skutečně osiřelých dětí, kterým oba rodiče nebo jeden z nich zemřel. V naprosté většině se setkáváme s životními osudy takzvaně sociálně osiřelých dětí, které mají matku a otce nebo alespoň jednoho z nich, ale ti se o ně nemohou, nechtějí nebo neumějí starat. Ve všech těchto situacích jsou děti přednostně svěřovány do péče širší rodiny nebo do péče osob, které dítě zná. Teprve druhou volbou je vždy hledání osob, které dítě nezná a které jsou ochotny a schopny dítě přijmout do své rodiny.

 

Systém náhradní rodinné péče  přibližují schéma č. 11 a tabulka č. 1

 

Svěření do péče jiné osoby než rodiče

(§ 45 zákona o rodině)

V okamžiku, kdy se o dítě z různých důvodů rodiče nestarají, prvním z institutů náhradní rodinné péče, který přichází do úvahy, je svěření do péče jiné osoby. Při výběru vhodné osoby dá soud zpravidla přednost příbuznému dítěte, ale může to být i někdo jiný, kdo je dítěti blízký, k němuž má dítě vytvořený citový vztah. Dítě zůstává v původní rodině nebo u známých osob.

Podmínky pro svěření dítěte do péče jiné osoby jsou:

a)      svěření do péče jiné osoby než rodiče je v zájmu dítěte;

b)      tato osoba se svěřením dítěte do své péče souhlasí;

c)      osoba musí poskytovat záruku zdárné výchovy dítěte.

Práva a povinnosti pečující osoby

Pečuje o dítě a vychovává je, jeho práva a povinnosti jsou vymezeny soudním rozhodnutím.

Práva a povinnosti rodičů

Trvá vyživovací povinnost, rodičovská zodpovědnost je omezena soudním rozhodnutím v tom rozsahu, v jakém právo a povinnost pečovat o dítě a další práva a povinnosti přešly na jinou osobu.

Proces svěření do péče jiné osoby

Návrh na svěření do péče může k soudu podat osoba, která chce dítě do péče svěřit. Soud může však také řízení o svěření do péče zahájit i bez návrhu například z podnětu obce s rozšířenou působností, proto je výslovnou podmínkou, že osoba musí se svěřením do své péče souhlasit.

Dítě může být svěřeno také do společné výchovy manželů. Soud při svém rozhodování vždy vymezí osobám, kterým dítě do výchovy svěřuje, rozsah jejich práv a povinností vůči dítěti.

Osvojení (adopce)

Osvojením vzniká mezi osvojitelem a osvojeným dítětem (osvojencem) takový poměr, jaký je mezi rodiči a dětmi, a mezi osvojencem a příbuznými osvojitele poměr příbuzenský. Právní mocí osvojení zanikají všechna vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a jeho původní rodinou. Osvojitelé mají stejnou rodičovskou zodpovědnost jako při výchově vlastního dítěte.

Podmínky pro osvojitele

Osvojiteli se mohou stát pouze zletilé fyzické osoby, které způsobem svého života zaručují, že osvojení bude ku prospěchu dítěte i společnosti. Osvojitelem nemůže být ten, kdo nemá způsobilost k právním úkonům. Mezi osvojitelem a osvojencem musí být přiměřený věkový rozdíl. Zákon o rodině věkové hranice pevně nestanoví. Podle ustálené soudní praxe není možné osvojení v pokolení přímém a osvojení sourozencem. Osvojitelem se může stát i osamělá osoba.

Jako společné dítě mohou někoho osvojit jen manželé. V případě soužití druha a družky může dítě osvojit jen jeden z nich. Chce-li však dítě osvojit jen jeden z manželů (nikoli tedy jako společné dítě), musí mít souhlas druhého manžela. Tohoto souhlasu není zapotřebí, pokud druhý manžel nemá způsobilost k právním úkonům nebo pokud by opatření takového souhlasu bylo spojeno s překážkou těžko překonatelnou.

Osvojované dítě

Osvojit lze jen nezletilého, a to jen je-li mu osvojení ku prospěchu.

Osvojit lze jen se souhlasem rodičů či jiného zákonného zástupce dítěte, nebo pokud soud rozhodl o nezájmu rodičů. K osvojení je třeba souhlasu rodiče, i když je nezletilý. Osvojit lze i dítě, jehož rodiče byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu nebo zemřeli. V tomto případě je třeba souhlasu jiného zákonného zástupce dítěte.

Adresný a blanketový souhlas rodičů s osvojením

Souhlas rodičů, kteří jsou zákonnými zástupci dítěte, může být dán buď ve vztahu ke konkrétním žadatelům o osvojení (adresný souhlas) nebo předem, bez vztahu k určitým osvojitelům (blanketový souhlas). Souhlas může být dán rodičem v obou případech nejdříve šest týdnů po narození dítěte.

Blanketový souhlas předem musí být dán osobně přítomným rodičem písemně před soudem nebo před příslušným orgánem sociálně‑právní ochrany dětí. Tento souhlas je možné ze strany rodičů odvolat pouze do nabytí právní moci rozhodnutí o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů. Adresný souhlas lze odvolat do právní moci rozhodnutí o osvojení.

Nezájem rodičů

Podle zákona o rodině není třeba souhlasu rodičů s osvojením (jsou-li zákonnými zástupci dítěte) pokud:

  • rodiče po dobu šesti měsíců soustavně neprojevovali opravdový zájem o dítě (zejména dítě pravidelně nenavštěvovali, neplnili pravidelně a dobrovolně svou vyživovací povinnost vůči dítěti, neprojevili snahu upravit si své sociální a rodinné poměry tak, aby dítě mohli do své osobní péče převzít);
  • po dobu nejméně dvou měsíců od narození dítěte neprojevili o dítě žádný zájem (ačkoliv jim v tom nebránila závažná překážka).

Ustanovení o nezájmu se vztahují i na nezletilého rodiče.

 

O nezájmu rodičů rozhoduje soud v samostatném řízení, jehož je rodič účastníkem. Toto řízení se zahajuje na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí, jako opatrovníka dítěte, popřípadě na návrh druhého rodiče (jde zejména o situace rozvedených manželů). Soud rozhoduje podle stavu ke dni podání návrhu. K zájmu rodiče projevenému po podání návrhu se nepřihlíží.

Řízení o osvojení může být zahájeno až poté, co rozhodnutí soudu o tom, že není třeba souhlasu rodičů s osvojením, nabylo právní moci.

Souhlas dítěte s osvojením

Je-li dítě schopno posoudit dosah osvojení, je třeba také jeho souhlasu.

Anonymita osvojení

V České republice má, na rozdíl od západních zemí, anonymita osvojení velkou tradici. V současné době se u nás většina osvojení stále realizuje tak, že rodiče nejsou účastníky řízení o osvojení a totožnost osvojitelů jim není známa.

V našem právním řádu zatím není možné to, aby děti k budoucím osvojitelům odcházely do péče anonymně, pokud není splněna některá z následujících podmínek.

 

Rodiče nejsou účastníky řízení o osvojení a řízení o svěření dítěte do péče budoucího osvojitele v případě, že:

  • dali po šesti týdnech od narození dítěte souhlas k osvojení předem bez vztahu k určitým osvojitelům (tzv. generální souhlas);
  • soud rozhodl o dvouměsíčním (v případě novorozenců) nebo šestiměsíčním (u starších dětí) nezájmu rodičů;
  • rodiče byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti nebo nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu.

Je nesporné, že v řadě případů je anonymita osvojení v zájmu dítěte, zejména pokud by hrozilo nebezpečí, že rodiče budou do výchovy dítěte nevhodně zasahovat nebo vydírat či napadat osvojitele. Za anonymitu osvojení však u nás dítě platí vysokou daň – na právní uvolnění čeká obvykle měsíce a někdy i léta v ústavní péči, což přináší dlouhodobé následky na jeho zdravý vývoj.

U nás se děti, jejichž rodiče po šesti týdnech od jejich narození udělí souhlas k osvojení, dostávají k budoucím osvojitelům nejčastěji ve třech měsících. Pokud se čeká na rozhodnutí soudu o nezájmu rodičů, je dítěti obvykle deset měsíců a více.

Způsoby, jak lze dobu čekání na rodinu dítěti zkrátit, přitom umožňuje i stávající legislativa. Pokud po porodu nebo i dříve projeví rodiče dítěte vůli dát dítě do osvojení, je možné dítě ihned po porodu umístit do péče budoucího osvojitele. Problémem je však stávající úprava, která nevylučuje rodiče z účastníků řízení o svěření dítěte do péče budoucího osvojitele, svěření tudíž není anonymní. Stávající právní úpravu tedy využívají jen ti, kteří se za cenu ztráty anonymity pro tuto možnost přijetí novorozence v šestinedělí rozhodnou. Zároveň v těchto případech není zaručeno, že si rodiče svůj úmysl dát dítě k osvojení nerozmyslí, (o udělování souhlasu více viz kap. I.3). Pro dítě však znamená včasný přechod do nové rodiny velmi mnoho. Dětem běží čas rychleji než nám, dospělým.

Umístění dítěte do péče budoucího osvojitele po uplynutí šesti týdnů od narození dítěte je již z hlediska anonymity budoucích osvojitelů upraveno. Pokud je získán souhlas k osvojení bez vztahu k určitým osvojitelům, je možno svěřit dítě do péče budoucího osvojitele a rodič již není účastníkem řízení (§ 64 zákona o sociálně-právní ochraně dětí).

Častým problémem v současné praxi je získání souhlasu k osvojení bez vztahu k určitým osvojitelům po uplynutí šesti týdnů od narození dítěte. Matka je již často někde na jiném místě a tento pro dítě velmi důležitý úkon z různých důvodů neudělá. Její souhlas přitom může přijmout ten obecní úřad obce s rozšířenou působností, na jehož území se zdržuje. Je proto třeba instruovat matky v porodnicích tak, že jim bude předán seznam obcí s rozšířenou působností a kontakty na ně a bude jim vysvětleno, že tímto úkonem dítěti v jeho životě pomohou a také to, že osvojením dítěte jim zanikne vyživovací povinnost k dítěti spolu s dalšími povinnostmi vyplývajícími z rodičovské zodpovědnosti.

Osvojení zrušitelné a nezrušitelné

Náš právní řád rozlišuje dva typy osvojení – osvojení, které lze zrušit, a osvojení nezrušitelné. Mezi těmito druhy osvojení jsou následující rozdíly:

Osvojení, které lze zrušit

Zrušitelně lze osvojit dítě bez ohledu na věk, tj. ihned po uplynutí tříměsíční předadopční péče, v případě novorozenců tedy již ve třech měsících. Zrušitelné osvojení, jak patrno z jeho názvu, lze zrušit, avšak jen ze závažných důvodů. Návrh na zrušení osvojení může podat pouze osvojitel nebo zletilý osvojenec. Zrušením osvojení vznikají znovu vzájemná práva a povinnosti mezi osvojencem a jeho původní rodinou. Osvojenec nabývá opět svého dřívějšího příjmení.

Osvojení nezrušitelné

Nezrušitelně lze osvojit jen dítě starší jednoho roku. Nezrušitelné osvojení, jak patrno z jeho názvu, nelze zrušit, pokud osvojitelé nemohou nebo nechtějí o nezrušitelně osvojené dítě osobně pečovat, mají stejné možnosti jako v případě vlastního dítěte (svěření dítěte do jiné náhradní rodiny, do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc nebo v krajním případě do ústavní výchovy). Pokud dítě nezrušitelně osvojí osamělá osoba, je z matriky i z rodného listu vypuštěn zápis o druhém rodiči dítěte (používá se termín „neuveden“).

Nezrušitelně lze po roce věku osvojit i dítě, které bylo předtím osvojeno zrušitelně, a to až do dovršení jeho zletilosti. V praxi jsou novorozenci poměrně často osvojováni nejprve zrušitelně a po dosažení jednoho roku věku nezrušitelně.

U obou typů osvojení jsou osvojitelé (osvojitel) uvedeni v matrice i v rodném listě dítěte namísto původních rodičů. V matrice zápis o původních rodičích vždy zůstává v poznámce. Zletilé osvojené dítě má právo do matriky nahlédnout.

Proces svěření do osvojení

O osvojení rozhoduje soud na návrh osvojitele, u osob dítěti neznámých probíhá nejprve proces tzv. zprostředkování osvojení, viz část IV.

Soud je povinen zjistit na základě lékařského vyšetření a dalších potřebných vyšetření zdravotní stav osvojitelů, jejich osobnostní dispozice a motivaci k osvojení a posoudit, zda se nepříčí účelům osvojení.

Péče budoucího osvojitele (předadopční péče)

Před rozhodnutím soudu o osvojení musí být dítě po dobu nejméně tří měsíců v péči budoucího osvojitele, a to na jeho náklady, jedná se o tzv. předadopční péči.

Jestliže budoucí osvojitel o dítě před osvojením již pečoval na základě pěstounské nebo poručenské péče nebo na základě svěření dítěte do výchovy, podmínka předadopční péče před osvojením se nevyžaduje, pokud osobní péče trvala alespoň tři měsíce.

To platí i v tom případě, kdy budoucí osvojitel o dítě nejméně tři měsíce osobně pečoval jen fakticky, bez úředního rozhodnutí, např. pokud pečoval o dítě, které mu rodiče původně svěřili jen na krátkou dobu, apod.

Je-li dítě v ústavu, ať již na základě soudního rozhodnutí nebo jen z vůle rodičů, může o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů rozhodnout pouze orgán sociálně-právní ochrany dětí. Rodiče dítěte v tomto případě nejsou účastníky řízení, pokud by nebyli účastníky řízení o osvojení.

Příjmení a jméno osvojeného dítěte

Osvojením získává dítě příjmení osvojitele. Společný osvojenec manželů má příjmení určené pro jejich ostatní děti. V souvislosti s osvojením lze změnit i křestní jméno dítěte. Z hlediska zachování a nepoškození jeho identity a sebeúcty se však nedoporučuje změna křestního jména u dítěte, které je se svým jménem již identifikováno, ledaže by si změnu samo přálo.

Osvojení dětí do ciziny a z ciziny, tj. mezinárodní osvojení

Tato forma náhradní rodinné péče je možným řešením v případě, že se pro dítě nedaří najít náhradní rodinu v zemi původu.

Mezinárodní osvojení je upraveno Úmluvou o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení, kterou vypracovala a přijala Haagská konference mezinárodního práva soukromého 29. 5. 1993. V České republice vstoupila tato úmluva v platnost 1. 6. 2000 a spolu se zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, umožňuje osvojení dětí do ciziny a z ciziny.

Haagská úmluva jasně stanovuje postup při osvojování dítěte do zahraničí, určuje povinnosti a kompetence jednotlivých institucí, definuje právo dítěte na přednostní osvojení v zemi svého původu a zásadně vylučuje jakékoliv zisky z adopcí. Zároveň nařizuje signatářským státům, aby na svém území určily jeden ústřední orgán, který bude za osvojení dětí do zahraničí odpovědný. U nás tuto funkci zprostředkovatele plní Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí v Brně (ÚMPOD). Ten přebírá do evidence žadatele o osvojení dítěte z ciziny, kteří s tím musí souhlasit, a děti, pro které se nepodařilo najít vhodné žadatele o osvojení dítěte v České republice. ÚMPOD dává podle § 35 odst. 2 písm. i) zákona o sociálně-právní ochraně dětí souhlas k osvojení dítěte do ciziny a podle § 19 odst. 2 téhož zákona rozhoduje o svěření dítěte do péče budoucích osvojitelů, jde-li o osvojení dítěte do ciziny nebo z ciziny.

Pěstounská péče

Podmínky pro pěstouna

Pěstounem se může stát příbuzný dítěte nebo dítěti blízká osoba anebo osoba dítěti neznámá, u osob neznámých probíhá proces tzv. zprostředkování, viz část IV. U osob příbuzných nebo blízkých o pěstounské péči rozhoduje soud na návrh osoby, která má zájem se stát pěstounem konkrétního dítěte.

Popis institutu pěstounské péče a typy pěstounské péče

Tento institut je určen pro všechny děti, které musí žít mimo svoji rodinu a nejsou přijaty do péče jiné fyzické osoby (§ 45 zákona o rodině) nebo do osvojení. Jen málo dětí totiž nemůže být svěřeno do pěstounské péče pro vážný zdravotní stav vyžadující hospitalizaci ve zdravotnickém zařízení nebo pro vážné výchovné problémy vyžadující umístění ve výchovném ústavu.

V případě svěření dítěte do pěstounské péče není vyloučen styk rodičů s dítětem.

Pěstounská péče vzniká rozhodnutím soudu a jedině soud může také rozhodnout o zrušení pěstounské péče. Může tak učinit pouze ze závažných důvodů, vždy ale musí pěstounskou péči zrušit v případě, že o to požádá pěstoun. Pěstounská péče zaniká dosažením zletilosti dítěte.

Pěstounská péče je státem garantovaná forma náhradní rodinné péče, která zajišťuje dostatečné hmotné zabezpečení dítěte a přiměřenou odměnu těm, kteří se ho ujali. Dítě může být svěřeno do pěstounské péče fyzické osobě nebo do společné pěstounské péče manželů. Je-li dítě s ohledem na svůj věk a rozumovou vyspělost samo schopno vyjádřit svobodně svůj názor, je třeba před svěřením do pěstounské péče vzít na jeho názor zřetel.

Pěstoun má právo zastupovat dítě a spravovat jeho záležitosti jen v běžných věcech. K výkonu mimořádných záležitostí (např. vyřízení cestovního dokladu) musí požádat o souhlas zákonného zástupce dítěte případně soud. Pěstounská péče může být změněna na poručnickou péči, a to v případech, kdy rodiče dítěte zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti, rodičovská zodpovědnost byla omezena nebo byl pozastaven výkon jejich rodičovské zodpovědnosti nebo když rodiče ztratí způsobilost k právním úkonům.

Do pěstounské péče byly do roku 2000 svěřovány děti, u kterých byla splněna podmínka, že „jejich výchova u rodičů není zajištěna z příčin, které budou zřejmě dlouhodobé“. Tuto formulaci obsahoval zákon č. 50/1973 Sb., o pěstounské péči. Od 1. dubna 2000 byla právní úprava pěstounské péče přesunuta do zákona o rodině (§ 45a a násl.) a uvedená podmínka byla vypuštěna.

Do pěstounské péče tedy mohou být a také jsou svěřovány děti, jejichž výchova u rodičů není zajištěna, ať již dlouhodobě, nebo krátkodobě. Tato právní úprava již plně odpovídá základnímu pravidlu, podle kterého má náhradní rodinná péče přednost před ústavní výchovou. Znovu připomínáme, že § 46 zákona o rodině stanoví: „Před nařízením ústavní výchovy je soud povinen zkoumat, zda výchovu dítěte nelze zajistit náhradní rodinnou péčí nebo rodinnou péčí v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, které mají přednost před výchovou ústavní.“

Souhlasu rodičů se svěřením dítěte do péče budoucích pěstounů (do tzv. předpěstounské péče) není potřeba, je‑li dítě v ústavní výchově nebo v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc z rozhodnutí soudu. U dětí, které nemají soudem nařízenou ústavní výchovu, je souhlasu rodičů se svěřením do předpěstounské péče třeba, a to i když je dítě v péči rodičů, i když je v péči ústavu na žádost rodičů. K tomu, aby byla zachována platnost rozhodnutí o předpěstounské péči, je třeba do tří měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí u soudu zahájit podáním návrhu řízení o svěření dítěte do pěstounské péče (§ 45b zákona o rodině).

 

Pěstounská péče na přechodnou dobu

Od 1. června 2006 byla právní úprava pěstounské péče doplněna ještě o novou speciální úpravu, která byla přijata s cílem zdůraznit potřebu krátkodobé pěstounské péče v jasně definovaných situacích.

Soud podle této nové úpravy může na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí svěřit dítě do pěstounské péče na přechodnou dobu osobám na dobu:

a)    po kterou nemůže rodič ze závažných důvodů dítě vychovávat (z důvodu zdravotních, výkonu trestu odnětí svobody a dalších);

b)    po jejímž uplynutí lze podle § 68a zákona o rodině dát souhlas rodiče s osvojením, (souhlas s osvojením lze dát nejdříve šest týdnů po porodu, jde tedy o odložené novorozence, u kterých se čeká na souhlas rodičů s osvojením, kteří nejsou umístěni do předadopční nebo předpěstounské péče);

c)    do pravomocného rozhodnutí soudu o tom, že tu není třeba souhlasu rodičů k osvojení (§ 68 zákona o rodině). Zde se jedná o děti:

  • zpravidla do jednoho roku věku, o které rodiče neprojevili po dobu dvou měsíců od narození žádný zájem, a soud zkoumá, zda jim v projevení zájmu nebránila zvláštní překážka,
  • u kterých soud zkoumá, zda rodiče po dobu nejméně šesti měsíců soustavně neprojevovali opravdový zájem o dítě, zejména tím, že dítě pravidelně nenavštěvovali, neplnili pravidelně a dobrovolně vyživovací povinnost k dítěti a neprojevují snahu upravit si v mezích svých možností své rodinné a sociální poměry tak, aby se mohli osobně ujmout péče o dítě.

V případech uvedených pod písmeny b) a c) tak soud činí předběžným opatřením.

Pěstounem na přechodnou dobu se může stát ten, kdo je před svěřením dítěte zařazen do evidence osob vhodných k výkonu pěstounské péče na přechodnou dobu. Proces odborného posouzení před zařazením do evidence je velmi podobný jako u osvojení a „klasické“ pěstounské péče, předpokládá se o něco rozsáhlejší příprava na přijetí dítěte.

Rozhodnutí stát se pěstounem na přechodnou dobu může být takové, že se žadatel chce vědomě postarat takto jednorázově o jedno dítě anebo lze tuto pomoc dětem opakovat a přijímat děti další.

Pro jednorázovou pomoc dětem se také mohou rozhodnout žadatelé o osvojení a pěstounskou péči, u kterých budou mít posouzení a přípravy větší rozsah, vyplývající z charakteru pěstounské péče na přechodnou dobu.

Proces svěření do pěstounské péče

O svěření do pěstounské péče rozhoduje soud. Řízení se zahajuje na návrh osoby (osob), která se chce stát pěstounem. U zprostředkované pěstounské péče předchází proces zprostředkování – viz část IV.

 

Přechod dítěte do péče budoucího pěstouna

Do péče budoucího pěstouna se dítě dostane různými způsoby:

−     dítě do péče předají přímo rodiče;

−     soud svěří dítě předběžným opatřením;

−     dítě je umístěno na základě souhlasu ředitele zařízení, ve kterém je dítě s nařízenou ústavní výchovou;

−     o předpěstounské péči rozhodne obecní úřad obce s rozšířenou působností.

 

Účastníky správního řízení o svěření dítěte do předpěstounské péče jsou i rodiče dítěte, pokud jsou stále zákonnými zástupci dítěte. Pokud má dítě nařízenou ústavní výchovu, nemusí rodiče se svěřením dítěte do pěstounské péče souhlasit. Odvolání rodičů proti rozhodnutí o svěření dítěte do předpěstounské péče nemá odkladný účinek. Rozhodnutí je tedy vykonatelné a dítě může být na základě tohoto rozhodnutí předáno do péče budoucího pěstouna. Od přijetí dítěte do péče na základě vykonatelného rozhodnutí vzniká rovněž nárok na peněžitou pomoc v mateřství, při splnění dalších podmínek. Nárok na peněžitou pomoc v mateřství je 22 týdnů. Poskytuje se u přijatých dětí od narození do 7 let.

Pokud je dítě v péči budoucího pěstouna pouze na základě souhlasu ředitele ústavu (tzv. hostitelská péče), nevzniká budoucímu pěstounovi ani dítěti nárok na dávky pěstounské péče ani na peněžitou pomoc v mateřství.

Péče poručníka

Soud ustanoví dítěti poručníka v případě, že:

  • rodiče dítěte zemřeli;
  • byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti;
  • byl pozastaven výkon jejich rodičovské zodpovědnosti;
  • nemají způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu (a tedy nejsou nositeli rodičovské zodpovědnosti).

Poručník je zákonným zástupcem dítěte. Ustanovený poručník může, ale nemusí o dítě osobně pečovat. Pokud poručník péči o dítě osobně vykonává, má on i dítě nárok na stejné hmotné zabezpečení jako pěstoun. Pokud je dítě nejprve umístěno v pěstounské péči, v jejímž průběhu dojde ke změně podmínek, například rodiče jsou zbaveni rodičovské zodpovědnosti, mohou být stávající pěstouni ustanoveni poručníky.

Mezi poručníkem a dítětem ze zákona nevzniká takový poměr, jaký je mezi rodiči a dítětem.

Výkon funkce poručníka je pod pravidelným dohledem soudu, a to nejen ohledně správy majetku dítěte, ale i ohledně jeho osobních záležitostí. Poručník podává soudu zprávy o poručenci, zpravidla v ročních intervalech. Jakékoli rozhodnutí poručníka v podstatné věci, týkající se dítěte, vyžaduje schválení soudem.