„Člověk je na této planetě zajisté nejúspěšnějším živočišným druhem. Příroda ho stvořila nedokonalým, ale několikrát ho pojistila. Když selže vlastní rodičovství, nenechá (společnost, stát – pozn. SNRP) lidské potomstvo na holičkách, nýbrž pojistí je rodičovstvím novým, stejně biopsychickým jako to vlastní, stejně přírodním a přirozeným, stejně pravým – ba pravějším, neboť pomáhajícím a vpravdě záchranným.“
Zdeněk Matějček, Osvojení a pěstounská péče, 2002
V této kapitole bychom vás rádi, milí čtenáři, seznámili s určitými teoriemi, koncepcemi a výzkumy, jež považujeme za výchozí při práci s dětmi, které žijí mimo vlastní rodinu. Vycházíme jednak z tradice a historie péče o ohrožené děti v České republice a z významných světových i našich teoretických i klinických studií a výzkumů.
Dítě a dětství jsou pojmy, o kterých má každý zcela konkrétní představu, přesto je však obtížné je jednoznačně definovat. Existovaly různé koncepce dětství, které se utvářely a měnily v závislosti na vývoji společnosti, kulturních systémů a poznatků vědy. Dítě bylo zpravidla chápáno jako izolovaná, individuální, bio-psycho-sociální bytost, určená především svou genetickou výbavou. V posledním staletí se vedlo mnoho polemik o vztahu genetiky a výchovy při vývoji člověka. Vědci došli k jistému kompromisu, a to, že jedno bez druhého nemůže existovat samo o sobě. Dokázali rovněž, že fáze raného dětství, uspokojování základních psychických potřeb a především pocit silného pouta či vztahu k jedné milující osobě hraje významnou roli v životě člověka a určuje další vývoj jedince. Dítě je již chápáno jako bio-psycho-sociální bytost a součást významné skupiny populace. Dětství je tedy považováno za nejvýznamnější období života se zvláštními potřebami a nároky. Dítě pak za specifickou bytost, která pro svoji bezmocnost a zranitelnost, pro fyzickou a sociální nepřipravenost na život vyžaduje péči a ochranu.[1]
Je přirozené, že po narození se o děti starají jejich rodiče. Uspokojují jeho základní bio-psycho-sociální potřeby, milují ho, opatrují a hýčkají. Bohužel se však stále setkáváme s takovými rodiči, kteří se z nejrůznějších důvodů nemohou, nechtějí nebo neumějí o své děti starat. Děti ztrácejí své pevné zázemí, jistotu, bezpečí a lásku. V některých případech rodiče své děti dokonce opouštějí, důvody k tomu mohou mít různé: nemoc, lhostejnost, pohodlí, neschopnost, neuspořádaný život, pobyt v nápravném zařízení, psychické poruchy apod. Tyto rodiny pak nejsou schopny plnit své rodičovské role a zabezpečit příznivé výchovné prostředí svým dětem. V odborné literatuře je tento jen označován termínem sociální osiření. Zatímco o skutečné sirotky se většinou postará širší příbuzenstvo, je sociálně osiřelých dětí u nás stále mnoho (viz přílohu Statistiky).
V těchto případech nezbývá jiná možnost, než aby společnost tento závažný handicap kompenzovala, aby nějakým způsobem vyplnila vzniklé „rodinné vakuum“. Úlohu rodiny pak musí převzít náhradní výchovná péče a zabezpečit tak výchovu dítěte.
Zastavme se alespoň ve stručnosti u české historie péče o ohrožené děti. Náhradní výchovná péče u nás má poměrně velmi dlouhou a bohatou historii. Ve větším měřítku se první sirotčince a nalezince začaly zřizovat v době po třicetileté válce, kdy značně přibylo opuštěných dětí. Jedním z nejstarších ústavů byl Vlašský špitál, který byl založen v roce 1575. Poskytoval ochranu všem chudým a opuštěným dětem; svému účelu sloužil po 200 let. Pro nemanželské děti byl určen pražský nalezinec založený v r. 1789, který byl však pouze přechodným útulkem pro děti před jejich svěřením do pěstounské péče. Nemocnost a úmrtnost dětí v těchto ústavech byla veliká. Vinu nesla zejména nedostačující hygiena a lékařská péče.
V roce 1862 byl vydán zákon, který stanovil základní pravidla o uspořádání obecných záležitostí, přičemž péče o lidi, kteří potřebují z nějakého důvodu pomoc (především pro svou chudobu, nemohoucnost, osiření nebo odložení), byla prohlášena za povinnou součást samostatného oboru působnosti obce. Podle tohoto zákona byl pak vydán zvláštní chudinský zákon (r. 1868), který měl zajišťovat veřejnou pomoc a péči potřebným bez ohledu na věk. Tato opatření nahradila dřívější péči farních ústavů. V mnoha směrech byla tato pojetí sociální péče na svou dobu pokroková a úspěšná.
V roce 1902 zřídil zemský výbor v Čechách zemský sirotčí fond, z nějž byl poskytován příplatek na děti v cizí péči. Postupně se začaly vytvářet okresní komise péče o mládež (šlo o dobrovolné organizace), které pak společně s odbornými orgány pro blaho dítěte a mládeže vytvořily oficiální základ sociální péče o děti. V roce 1921 byl vydán zákon (č. 265) o ochraně dětí v cizí péči a nemanželských dětí, který sjednocoval rozdílné zákony o sociální péči v Čechách, na Slovensku a částečně i v Podkarpatské Rusi. Jako nejrozšířenější formu péče o opuštěné děti stanovil pěstounskou péči. V té době měly ústavy většinou individuální charakter. S ohledem na potřeby jednotlivých dětí byla nejrozvinutější forma umístění adopce a individuální pěstounská péče nebo rodinné kolonie, které připomínají současné dětské domovy rodinného typu.
Po druhé světové válce se však systém náhradní výchovné péče radikálně změnil. Naše naděje na pokračování a rozvoj dokonale propracovaného systému péče o děti se zhroutily. Tento systém byl zlikvidován, ze dne na den byla zrušena pěstounská péče a přes 5 000 dětí se ocitlo bez domova. Převládla snaha – podle sovětského vzoru – vychovávat děti ke kolektivnímu cítění ve velkých ústavech. Většinou to byl konfiskovaný majetek – zámky, rezidence, lázně apod., které sloužily spíše jako rekreační sídla, umístěná daleko od běžného civilizovaného světa. Začaly se budovat velké ústavy, odstupňované věkem, státem řízené a kontrolované.
V 60. letech se však začala objevovat kritika této péče, která vzešla především od pediatrů, psychologů a výzkumných pracovníků. Díky mnoha studiím a statečnosti některých našich odborníků (byly publikovány výzkumy o negativních dopadech výchovy dětí v ústavních zařízeních na jejich vývoj) se zjistilo, že vývoj dětí vychovávaných trvale od útlého dětství v těchto ústavech je velmi často opožděný a nevede k utváření zdravého jedince, ale daleko častěji k vývoji dysharmonické osobnosti s obtížným společenským zařazením a často i s asociálními projevy.[2] Proto se přistoupilo k zavádění nových alternativ v ústavní péči – SOS dětské vesničky.
Završením vývoje náhradní výchovné péče té doby byla současná koncepce péče o děti vychovávané mimo vlastní rodinu. Zásady tohoto pojetí vytyčil zákon o rodině z roku 1963 a zákon o pěstounské péči z roku 1973. Tyto zákony poskytly právní ochranu opuštěným dětem a prosadily diferencovanější přístup systému náhradní rodinné péče.
Do pěstounské péče byly do roku 2000 svěřovány děti, u kterých byl předpoklad dlouhodobé péče. Od 1. dubna 2000, kdy byla právní úprava pěstounské péče přesunuta do zákona o rodině (§ 45a a násl.), se již počítá s pěstounskou péčí krátkodobou. Tato právní úprava již plně odpovídá základnímu pravidlu, podle kterého má náhradní rodinná péče přednost před ústavní výchovou. Zákon o rodině stanoví: „Před nařízením ústavní výchovy je soud povinen zkoumat, zda výchovu dítěte nelze zajistit náhradní rodinnou péčí nebo rodinnou péčí v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, které mají přednost před výchovou ústavní.“
Práva, potřeby, metody a postupy řešení různých situací ohrožení dětí jsou již dnes velmi jasně zakotveny v mezinárodních úmluvách a zákonech každé země. Je to především „Úmluva o právech dítěte“ (New York, 20. 11. 1989), která deklaruje, že práva dětí vyžadují zvláštní ochranu a žádá ustavičné zlepšování situace dětí na celém světě, jejich dalšího vývoje a vzdělávání v podmínkách míru a bezpečnosti (podrobně – viz kap. I.3).
Dalším východiskem pro zlepšení situace ohrožených dětí jsou poznatky z některých nových vědních oborů – je to především biologie chování (Hassenstein, 1987)[3], vývojová psychologie (Langmeier a Matějček, 1974)[4] a moderní evoluční teorie (Stevens a Price, 1997)[5].
Rovněž dlouhodobá vědecká sledování, výzkumy a teoretické studie formulují zásady, které jsou nutné pro zdravý psychosociální vývoj osobnosti – vývojová koncepce (Erikson, 1963)[6], koncepce psychické deprivace a attachment (Bowlby, 1951[7]; Ainsworth, 1978)[8], klinické výzkumy traumatického stresu v dětství (Perry, 2002)[9] a další. Uvedení vědci a autoři se zabývali klíčovými fázemi vývoje člověka a jejich vlivem na další průběh života. Tyto jevy a procesy sledovali především u dětí žijících v ústavech, u dětí traumatizovaných, zanedbávaných a opuštěných v prvních fázích jejich života. Během posledních 60 let bylo provedeno mnoho studií s dětmi, které byly v raném dětství různými způsoby ohroženy. Všechny studie poukázaly na potřebu uspokojení základních psychických potřeb v raném dětství, potřebu úspěšného připoutání (attachment) dítěte k jedné osobě od počátku narození. Pokud tomu tak není, dítě je vystaveno psychickému strádání a psychické deprivaci.
„Psychická deprivace je psychický stav, vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost uspokojovat některé základní psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu“ (Langmeier a Matějček, 1974)4.
Ve výzkumu Zkušenosti z raného dětství a projevy genetického potenciálu, který provedl v roce 2002 B. D. Perry9, je prokázáno, že pokud dojde k nedostatečné senzorické stimulaci dítěte (např. slovní komunikace, dotyk, sociální interakce aj.), dochází ke změnám lidského mozku. Mozková kůra člověka roste do velikosti, složitosti, tvoří neuronové vazby a vyvíjí se v závislosti na kvalitě a množství senzorických podnětů. Zahříváním, konejšením, krmením, dodržováním hygieny a uklidňováním dítěte vytváří opatrovník bezpečné prostředí pro dítě. Milující opatrovník je pro dítě prvním a nejzásadnějším vztahem a vytváří zásadní pouto vzájemné náklonnosti, které je pak základem navazování dalších zdravých socioemocionálních vztahů a komunikace. Pokud tomu tak není, přetrvávají různé projevy psychické deprivace a subdeprivace až do dospělého věku, kdy se projevují v určitých poruchách osobnosti (Matějček et al., 1967)[10]. Dalšími pozitivními předpoklady pro záchranu a řešení osudů ohrožených dětí jsou společenská vůle, vyspělost společnosti a lidská sounáležitost. Již dávno známá moudrost praví: vyspělost společnosti se pozná podle toho, jak se stará o své chudé, bezmocné a ohrožené.
I přesto, že toho o potřebě a prospěšnosti náhradní rodinné péče víme hodně, existuje mnoho dětí, které jsou v raném dětství vlastní rodinou opuštěny, zanedbávány nebo dokonce týrány a které jsou odkázány na včasnou a účinnou pomoc a podporu společnosti.
Pokusme se tedy společně zamyslet nad touto různorodou a velmi složitou tematikou a společně hledat možnosti pomoci ohroženým dětem. Jednou z nich je náhradní rodinná péče, v níž ohrožené dítě nalezne prostředí, které se rodině nejvíce přibližuje.
„Chceme ukázat, že toto ,náhradní‘ rodičovství může být ve všem všudy tak dokonalým, pravým, vyspělým a přirozeným jako každé jiné rodičovství vlastní – ba lepším, nýbrž jsou mnohá rodičovství sice vlastní podle zápisu v matrice, avšak špatná (ba někdy přímo zhoubná) podle vztahu k dítěti.“
Zdeněk Matějček, Osvojení a pěstounská péče, 2002
„Zájmem dítěte je, aby bylo zdravé, a to ve smyslu definice WHO – tělesně, psychicky, sociálně. Je nutné, aby v pravý čas a v náležité míře byly uspokojovány jeho základní potřeby biologické, psychické a sociální.
Dítě má vyrůstat v prostředí citově vřelém (přijímajícím) a stálém.
I v biologicky vlastní rodině musí být dítě ,svými lidmi‘ citově přijato, aby se mohlo psychicky dobře vyvíjet. ,Přijetí dítěte‘ je základnou pro budování jeho životní jistoty – naopak nestálost prostředí jeho životní jistotu podlamuje.“
Zdeněk Matějček, 1998
Práva dětí jsou chráněna mezinárodními úmluvami i právními předpisy České republiky.
Podle Úmluvy o právech dítěte (Organizace spojených národů, New York, 1989, kterou je Česká republika vázána od l. ledna 1993 a je uveřejněna ve Sbírce zákonů pod č. 104/1991 Sb.), mají státy, které jsou smluvní stranou Úmluvy, respektovat rodinu jako základní jednotku společnosti a jako přirozené prostředí, ve kterém se mohou rozvíjet a prospívat všichni její členové, zejména pak děti. Rodina má proto nárok na potřebnou ochranu a takovou pomoc, aby mohla beze zbytku plnit svou úlohu ve společnosti. Dítě má vyrůstat v rodinném prostředí v atmosféře štěstí, lásky a porozumění a z důvodu jeho tělesné a duševní nezralosti je třeba mu poskytnout zvláštní záruky, péči a odpovídající právní ochranu před i po narození.
„Nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem při veškerých postupech týkajících se dětí, ať už konaných veřejnými, nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány.“
čl. 3 Úmluvy o právech dítěte
Úmluva vyjadřuje práva dětí na:
Úmluva o právech dítěte stanoví mimo jiné tato práva a pravidla:
Nejvyšší z právních předpisů České republiky – Ústava ČR zaručuje ochranu základních práv a svobod soudní mocí. Článek 30 Listiny základních práv a svobod zakotvuje právo dětí na rodičovskou výchovu a péči.
Hlavními zákony provádějícími ochranu práv dětí jsou zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně‑právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o SPO), a zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rodině“). Práva dětí v zařízeních jsou chráněna také zákonem č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů.
[1] Bártová, E.: Sociologie dětství (Úvaha o disciplíně), Sociologický časopis č. 3–4, Praha 1979, s. 294.
[2] Langmeier, J.: Náhradní péče o dítě očima psychologa, Čs. pediatrie 24, Praha 1969, s. 870.
[3] HASSENSTEIN, B.: Verhaltensbiologie des Kindes. 4. vyd. München, Piper, 1987.
[4] LANGMEIER, J., MATĚJČEK, Z.: Psychická deprivace v dětství. Praha: Avicenum, 1974.
[5] STEVENS, A., PRICE, J.: Evolutionary Psychiatry. A New Beginning. Londýn, Routledge, 1997.
[6] ERIKSON, E. H.: Childhood and society. New York, W. W. Norton, 1963.
[7] BOWLBY, J.: Maternal care and mental health. Geneva, WHO, 1951.
[8] AINSWORTH, M.: Psychická deprivace a Attachment, 1978[8].
[9] PERRY, B. D.: Childhood Experience and the Expression of Genetic Potential: What Childhood Neglect Tells Us About Nature and Nurture. Huston, TX, USA, 2002.
[10] MATĚJČEK, Z., BUBLEOVÁ V., KOVAŘÍK, J.: Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace. Praha: Psychiatrické centrum Praha, 1967.